Odpovídáme na nejčastější technické otázky kolem dětských hřišť

Dětské hřiště má být především místem pro hru. Ale aby dobře fungovalo, musí za ním stát promyšlený návrh a správně vyřešené technické detaily. Právě ty bývají zdrojem nejčastějších otázek. Je potřeba stavební povolení? Jaký povrch zvolit pod herní prvek? Kdy už nestačí jen bezpečně vypadající řešení, ale je potřeba řídit se konkrétní normou?

Připravili jsme přehled odpovědí na otázky, které od klientů slýcháme nejčastěji. Poskytne vám základní orientaci v normách, povinnostech i praktických souvislostech, které je dobré znát dřív, než se z návrhu stane hotové hřiště.

Jaké normy se u veřejných dětských hřišť řeší nejčastěji?

Pro herní prvky a dopadové plochy se nejčastěji řeší soubor norem ČSN EN 1176. Zaměřuje se na samotné herní prvky, jejich bezpečnost, zřizování, kontrolu, údržbu a také dopadové plochy. Státní zdravotní ústav zároveň upozorňuje, že se veřejných zařízení pro hry a sport týká širší soubor technických norem, takže u složitějších projektů nestačí znát jen jednu normu a doufat, že zbytek se nějak vyřeší sám – s tím vám ale naštěstí pomůže profesionální dodavatel dětských hřišť.

V praxi to například znamená, že pokud navrhujete věžovou sestavu se skluzavkou, neřešíte jen to, jestli se dětem líbí, ale také její výšku, prostor kolem ní, povrch pod ní, způsob montáže a pozdější kontroly. A pokud vedle ní přidáte třeba workoutovou zónu, už se vám v projektu potkávají různé typy zařízení s různým normovým režimem – co to pro vás znamená, se dozvíte dále v článku.

Potřebuji stavební povolení na dětské hřiště?

Záleží na rozsahu záměru. Ministerstvo pro místní rozvoj ve své metodice uvádí dětské hřiště jako příklad v části týkající se terénních úprav u jednoduchých staveb, konkrétně u úprav do 1,5 metru výšky nebo hloubky o určité výměře a za dalších stanovených podmínek. To ale neznamená, že každé hřiště automaticky spadá do stejného režimu. 

Je rozdíl mezi tím, když na stávající rovnou plochu dáte několik certifikovaných prvků, a mezi tím, když kvůli hřišti modelujete terén, děláte opěrné prvky, nové oplocení, přístupové cesty, odvodnění nebo třeba zázemí. V prvním případě může být režim jednodušší. Ve druhém už se bavíme o projektu, který je potřeba řešit se stavebním úřadem nebo projektantem mnohem pečlivěji. 

Co je to výška volného pádu?

Je to maximální výška, ze které může dítě z konkrétního prvku spadnout na dopadovou plochu. Představit si to můžete jednoduše. Dítě stojí na plošině, přelézá po síti nebo balancuje na prvku. Důležitá otázka není, jak vysoko sahá konstrukce, ale odkud může reálně spadnout. A přesně tenhle údaj pak rozhoduje o tom, jestli si vystačíte s běžným povrchem, nebo už je potřeba řešit speciální dopadovou plochu. 

Co si představit pod kritickou výškou pádu?

Kritická výška pádu se týká samotného povrchu. Říká, z jaké maximální výšky ještě konkrétní povrch dokáže tlumit náraz tak, aby splňoval požadavky normy. Ve zkratce, výška volného pádu se týká herních prvků, kritická výška pádu dopadové plochy. A tyto dvě hodnoty si musí rozumět. Povrch musí mít kritickou výšku pádu stejnou nebo vyšší, než je výška volného pádu zařízení. 

Je rozdíl mezi dopadovou plochou a bezpečnostní zónou?

Ano – a je to jeden z nejčastějších zdrojů zmatku. Dopadová plocha je to, na co může dítě dopadnout a co má pád utlumit. Bezpečnostní zóna je širší prostor kolem prvku, který musí zůstat volný. Tedy bez lavičky, bez obrubníku, bez sloupu veřejného osvětlení a ideálně i bez dalšího prvku, který by se s ním dostal do konfliktu. Terminologie EN 1176 rozlišuje dopadovou plochu, prostor pádu i volný prostor, takže nejde o slovíčkaření, ale o různé bezpečnostní vrstvy návrhu.

Čili: pod houpačkou můžete mít správný povrch, ale pokud je hned vedle lavička nebo další herní prvek, je to pořád špatně. U hřiště tedy nestačí dobře vyřešit to, co je pod nohama. Musí se vyřešit i to, co je kolem.

Musí být dopadová plocha i pod kladinou vysokou 40 cm?

Většinou ne. U kladiny s výškou kolem 40 cm se speciální dopadová plocha obvykle nevyžaduje, protože beton, kámen nebo bitumenový povrch mají kritickou výšku pádu 60 cm. To znamená, že u prvků s nižší výškou pádu se tlumení pádu zpravidla neřeší. Výjimkou jsou prvky s nuceným pohybem, například kolotoče, skluzavky, houpačky závěsné i vahadlové, lanovky nebo pružinová houpadla. U běžné nízké kladiny tak může být podle norem i asfalt nebo beton. Pokud je ale kladina součástí větší herní sestavy, nebo má atypické řešení, je třeba posoudit konkrétní prvek podle jeho parametrů.

Můžeme kombinovat různé materiály dopadových ploch?

Jasně! A u řady projektů je to úplně běžné. Třeba pod jedním prvkem je litá pryž, jinde písek a v jiné části štěpka. Důležité ale je, aby každý z těchto povrchů vyhovoval tomu, co nad ním stojí. Bezpečnost se neposuzuje podle toho, jestli kombinace dobře vypadá ve vizualizaci, ale podle toho, jestli jednotlivé povrchy odpovídají výšce pádu a provozu. U sypkých materiálů je navíc nutné počítat s tím, že se sesedají, rozhrnují a musí se doplňovat.  

Jaký je rozdíl mezi herním prvkem a mobiliářem?

Mobiliář je běžné vybavení prostoru, třeba lavička, koš nebo informační tabule. Herní prvek je zařízení určené ke hře. Pokud máte dva kůly a mezi nimi informační tabuli s návštěvním řádem, jedná se o mobiliář. Pokud máte konstrukčně i rozměrově stejnou tabuli, která má výukový charakter a jsou na ní posuvné čudlíky pro rozvoj jemné motoriky, jde o herní prvek, nikoli mobiliář. Taková tabule kolem sebe musí mít 1,5 metru volný prostor jakožto bezpečnostní zónu. Naopak tabule s návštěvním řádem, nebo jakýkoli mobiliář, kolem sebe volný prostor nevyžaduje.

Můžeme dát workout nebo fitness prvky hned vedle dětského hřiště?

Ano, ale je lepší s nimi pracovat jako s další samostatnou zónou. Pro dětská hřiště platí norma EN 1176, pro venkovní workout norma EN 16630 – a každá z nich má jiné požadavky. Dětské herní prvky jsou určené pro děti, workoutové prvky naopak pro mládež a dospělé, nebo pro uživatele vyšší než 140 cm. Rozdíl je i v požadavcích na tlumení pádu. Beton nebo asfalt mají podle EN 1176 kritickou výšku pádu 60 cm, podle EN 16630 dokonce 100 cm. U trávníku je to 100 cm u EN 1176 versus 150 cm u EN 16630. Problém proto vzniká ve chvíli, kdy se zóny prolnou tak, že malé děti přirozeně vbíhají mezi zařízení určená pro starší uživatele, protože tato zařízení mají jiné požadavky na tlumení pádu. Proto je dobré tyto části oddělit aspoň prostorově a návrhem jasně ukázat, co patří komu. 

Stačí, že jsou herní prvky certifikované, nebo je potřeba řešit i správnou montáž?

Nestačí. Certifikovaný prvek může být v pořádku sám o sobě, ale pokud se špatně umístí, namontuje, nebo se kolem něj podcení prostor a povrch, problém vznikne až na hotovém hřišti. 

Musí mít hřiště pravidelné kontroly a revize?

Ano. U veřejného dětského hřiště se mají dělat tři typy kontrol – běžná vizuální kontrola, která odhalí zjevné problémy jako vandalismus, poškození nebo nebezpečný nepořádek, provozní kontrola, která jde víc do hloubky a sleduje opotřebení, stabilitu a technický stav prvků, a roční hlavní kontrola, při níž se posuzuje bezpečnost hřiště jako celku včetně povrchů, konstrukcí a souladu s normami.

Jak často se mají kontroly dělat?

Běžná vizuální inspekce může podle vytížení probíhat i denně, minimálně ale jednou týdně. Provozní kontrola se dělá zpravidla v intervalu 1 až 3 měsíců. A roční hlavní kontrola probíhá jednou ročně. Přesná četnost se odvíjí i od toho, jak je hřiště využívané, z jakých materiálů je vyrobené a jaké má doporučení výrobce.  

Jaké dokumenty by měl mít provozovatel k dětskému hřišti k dispozici?

Provozovatel by měl mít také dokumentaci k herním prvkům, návody ke kontrolám, údržbě, záznamy o kontrolách a opravách a provozní řád. Když se něco poškodí, nebo řešíte reklamaci či úraz, právě tyto podklady ukazují, co bylo dodáno, jak se o hřiště pečovalo a kdo co zajišťoval.

Kdo odpovídá za bezpečnost hřiště po dokončení?

Po dokončení a předání hřiště odpovídá za bezpečný provoz provozovatel. Státní zdravotní ústav výslovně uvádí, že provozovatel je odpovědný za systém kontrolních postupů i za bezpečnost zařízení jako celku a této odpovědnosti se v zásadě nemůže zbavit tím, že část činností předá třetí straně. Tedy zjednodušeně, dodavatel odpovídá za to, co dodal a jak to namontoval. Výrobce za shodu výrobku s příslušnými normami. Ale jakmile je hřiště v provozu, je na provozovateli, aby hlídal jeho stav, řešil závady, vedl dokumentaci a zajišťoval kontroly. Na to ale nemusíte být sami. S provozem, pravidelnými kontrolami i údržbou umíme pomoct v rámci služby garantovaný dozor. Díky tomu získáte jistotu, že hřiště bude v pořádku nejen na papíře, ale bude bezpečné i v běžném provozu.

Chcete mít jistotu, že vaše hřiště bude nejen funkční a zábavné, ale také vydrží dlouhé roky a splní potřebné normy? Obraťte se na nás. Máme za sebou 3500+ realizovaných dětských hřišť, 22 let praxe a nespočet spokojených klientů.